Listopad 2008

intimní

26. listopadu 2008 v 12:54
Mám pár kamarádek, se kterými si povídáme o sexu. Tedy, možná by ta věta měla znít- mám pár kamarádek se kterými jsme si povídaly o sexu. Dokud to bylo cosi nového, tajemného. Dokud TO člověk nedělal, tak tahal rozumy z těch, kteří už TO dělaly a potom zase potřeboval zjistit jestli TO dělají všichni stejně jako on, nebo jestli nemají v rukávu nějaké eso jak TO dělat lépe...
Teď, když už máme skoro všechny stálého partnera už není moc co rozebírat...ale škoda, občas se mi stýská po době, kdy mi starší a zkušenější kamarádka, která už TO dělala vyprávěla jaké TO je a obě jsme při tom rozhovoru měly hlavy schované pod peřinou, protože jinak bychom se hrozně styděly o něčem takovém mluvit...
No, ale to jsem trochu odbočila. Chtěla jsem psát, že kromě kamarádek jsem ještě záležitosti kolem TOHO vždycky rozebírala s mámou. Tam to tedy fungovalo trochu jinak- ona mne zásobovala informacemi teoretickými a já jí zase historkami ze své praxe. Takže věděla o mé první puse, o mém poprvé...dokonce mám pocit, že jsem jí to hlásila s jistou škodolibou radostí, tím víc, čím méně vhodný byl můj vybraný partner. Taková demonstrace toho jaká už jsem dospělá, že si TO můžu dělat s kým chci a nikdo mi do toho nemůže kecat.
Ale v podstatě dodnes, když je potřeba, jdu za mámou...nicméně včera večer mi přišel e-mail, který mi trochu nastavil zrcadlo. Co si také má člověk počít, když mu do mailu přistane věta- včera jsme měli s tátou sex (samozřejmě zakomponovaná do textu a v jisté souvislosti.) No ano, nakonec proč by ne, obě jsme dospělé- když můžu takovéto informace poskytovat já jí, proč by nemohla ona mně? Jenže je to tak divné...člověk by rád své rodiče vnímal jako bezpohlavní bytosti, které měli sex kdysi dávno, v pravěku, a ten vedl k jeho početí...a pak ještě párkrát, podle toho, kolik má kdo sourozenců....a od té doby ne. Zejména v nedávné minulosti ne.
Na druhou stranu, není to divné i obráceně? Když přijde to malé sluníčko, které člověk stvořil, porodil, odkojil, vykrmil, vychoval...a prohlásí, že mělo sex a to ještě navíc s nějakým podivným individuem, kterého by si člověk za snachu/zetě rozhodně nevybral...

Medvěd má v tomhle jasno už delší dobu- všichni jeho synové budou děsní kanci, budou mít kupu holek a budou o tom tatíkovi vyprávět a on na ně bude děsně pyšnej a všechny jeho dcery budou buď lesby, nebo jeptišky...každopádně se k nim chlap nikdy ani nepřiblíží, protože by to pekelně odnesl.

psí

25. listopadu 2008 v 18:51
Kámoška se rozhodla, že se zúčastní toho programu, kdy si lidé berou na rok na výchovu psa do rodiny, aby ho pak vrátili a on se stal slepeckým psem. Včera dostala nádherné štěňátko border kolie, tak jí ho bledě závidim. Já už mám borderku vyhlídnutou rok, od září ji mám dokonce od Medvěda za státnice slíbenou, ale furt nějak nejsou vhodné podmínky...teď zase ne, nejdřív tak v dubnu, květnu. Taky jak je to furt nejisté s tím naším bydlení, tak je to takové naprd..ale Medvěd včera to štěně viděl a myslím, že je více než načnutý. Bodejť by ne, takovej super pes...
Tak si ho ještě na pár dní půjčíme domů...a třeba na jaře opravdu bude. Náš život se psem byl mnohem kvalitnější...

momentky z víkendu

25. listopadu 2008 v 8:40
"Jé, hamity", zajásal Mojta v neděli na obědě v restauraci nad ošatkou pečiva a než mu stihli donést oběd, polovinu misky spořádal...tak jsme si ten jeho oběd rovnou nechali zabalit.
Ani jsme mu nemuseli nic objednávat, vyšel by nás levně:-)

"Ty máš, lásko, největší prsa ze všech, co tady jsou," vykřikoval Medvěd už notně připařen zhruba někdy v mezi sobotou a nedělí, když jsme zrovna trsali na diskotéce na oslavu završení projektu časožrout. Nemohl být přeslechnut, minimálně lidmi, kteří trsali okolo nás...ale nemůžu říct, že mě to nepotěšilo. Takového veřejného komplimentu se člověk mnohokrát nedožije... "A taky největší panděróó..." pokračoval Medvěd neméně hlasitě ve výčtu všech mých nakynutých předností.(Že mám také největší prdel v sále už mi sdělit nestihl, protože jsme to zabalili a šli domů.)
Holt ani s komplimenty se to přehánět nemá:-)

sáňkování

23. listopadu 2008 v 19:21
Dneska jsme vzali Mojtu poprvé sáňkovat, aby si tu sněhovou nadílku patřičně užil. Nejprve na sáňkách vratce vrávoral, ale než jsme dojeli na konec ulice, už zjistil, že aby udržel balanc, musí se lehce předklonit. I tak jsem trnula vždycky když kolem jelo auto a nabízela mu svou ruku, ale nebyl o ni zájem - máma ne! mi bylo odpovědí.
Když jsme dojeli na kopec, Medvěd si přisednul k potomkovi na sáňky a startovali. "Hlavně nezahučte do té řeky", varovala jsem je ještě oba, než se odrazili."Pojď, Mojto, pojedeme dělat cáky cáky" slyšela jsem ještě Medvěda...a pak už jsem jen viděla naštvaného trpaslíka, jak stojí na břeku ledové vodní plochy, podupává nožičkou a vykřikuje "cáky cáky".
A bylo po sáňkování, protože Medvěd po vykoupání v ledové tříšti toužil o poznání méně, než náš synátor.
Poučení, které z toho plyne je, že nesmíme slibovat kraviny ani ze srandy- vždyť kdo by se nechtěl na konci listopadu koupat v Orlici, když mu to táta s mámou slíbili, že jo.

chumelí

22. listopadu 2008 v 10:37
Přes noc napadl letošní první sníh a chumelí nadále. Omejoj, říkala loni naše (tehdy) dvouletá Elda, tak jsem zvědavá, jak se s tím jazykově vypořádá letos Mojta. Zatím vytrvale hlásí, že pichí (prší).
Elda už letos zvládá nejen "chumelí", ale i "sněží" (tak nějak přibližně), ale má- li se jeden z nich učit od druhého, nebývá to tím žádoucím směrem.
"hele, letadlo..." "Éo", řekl Mojta. "Éjo", řekla Elda. "Eli, ty už přeci dávno říkáš letadlo..." "Ne, my s Vojtou žíkáme éjo..."

Dnes večer je slavnostní vyvrcholení projektu časožrout, tak jsem zvědavá na ty naše světlé zítřky:-)

rozhodnutí

21. listopadu 2008 v 9:18
Tak to vypadá, že se Medvěd včera definitivně rozhodl pro variantu pozemek. Jeho mamka slíbila, že nám nějaké peníze půjčí, takže bychom mohli začít stavět hned příští rok, což by bylo fajn.
Jenom jsem zvědavá, jestli to definitivně znamená skutečně definitivně. Obávám se totiž, že jakmile tchán zjistí, že opravdu chceme stavět na tom pozemku, který se mu nelíbí,dřevostavbu, která se mu nelíbí, začne tanec- odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil...tak půjde o to, co všechno bude ochoten přislíbit, aby Medvěda v jeho definitivním rozhodnutí zviklal.
Já už jsem ve stádiu rezignace, jinak bych se z toho musela zbláznit.

Mojta se rozhodl, že dost už bylo krtečků a maxipsů Fíků a že musí prozkoumat co je na ostatních DVDčkách, která ještě neviděl. Nejprve mi přinesl CDčko (kolo- touo) s třema myšákama (mychi), vydržel naň zírat asi hodinu a hrozně se u toho chechtal. Pak si donesl touo Landy a říkal, že mychi ne, že tohle touo- tak jsem mu vysvětlovala, že se mu to nebude líbit, že je na tom pán, co zpívá. Nenechal si to ale vymluvit, pořád opakoval- pán jo ano- tak jsem mu to pustila a vypadal notně zklamaně. Stačily mu asi dvě minuty a už to bylo- pán ne, mychi jo ano.
Kdyby si tak člověk dal vždycky poradit předem od těch moudřejších a zkušenějších, mnohým zklamáním by se vyhnul!

kam s ní

20. listopadu 2008 v 13:30
Abych na té své dovolené (proč se to tak sakra jmenuje, když to žádná dovolená není?) nezblbla úplně, bavím se psaním recenzí. Z různých nakladatelství mi chodí čerstvě vydané knihy, já je přečtu a pošlu recenzi- mně zbydou knížky, oni mají tu recenzi.
Dneska mi ale přišla úplně promočená (pošťačky jezdí po našem městě na kole i v dešti) knížka, která nebyla určená mně. Byla určená jednomu panu překladateli, který ji má během asi 8 týdnů přeložit do češtiny.
A tak mám teď trochu dilema- nevím co s tím- na jednu stranu bych si tu knížku nejraději nechala, na druhou stranu si představuji toho pana překladatele, kterému je skoro 80 (jak jsem zjistila) a který je překladatel-srdcař, protože jinak by se za tu sjednanou částku (kterou jsem také zjistila) nenamáhal ani dojít otevřít dveře poštovní doručovatelce- který na tu knihu netrpělivě čeká.
A pak si zse říkám, že už vůbec nechápu, proč bych já měla běžet v mrazu a dešti s nemocným Vojtou na poštu, abych zaplatila 50 korun poštovného kvůli tomu, že v nějakém nakladatelství zaměstnávají neschopnou sekretářku (to není první její kiks- minule mi přišel balík s 10 knihami na kterém bylo jen moje jméno a město ve kterém bydlím- příklad- Sandra Nováková, Brno- nemít dosti neobvyklé jméno a příjmení, nebýt toho, že mi sem chodí pořád nějaké knihy a pošťačka mne zná a nebýt toho, že celkově na poště v našem městě vyvinuli snahu mě najít, mohla jsem na ty knihy čekat ještě věčnost.)
Tak jsem se rozhodla, že jim pošlu e-mail, nastíním jak se věci mají a ať mi napíší co mám podle nich dál dělat...tak jsem zvědavá, co se dozvím.

Navíc máme už zase píchlé kolo u kočárku- dva roky byla všechna kola naprosto v pořádku a teď se během týdne podruhé vyfouklo to samé kolo- tak se mi zdá, že pes možná bude zakopán někde jinde, než v tom kole...

hobby

18. listopadu 2008 v 22:16
Máme s Medvědem nové hobby- po večerech se snažíme lovit z reprobedny propisku. Když se nám to povede, můžeme zkusit jestli by nám neuznali reklamaci (závada, zdá se, není způsobena tou propiskou.) Zatím jsme neuspěli, ale dlouhých zimních večerů bude ještě mnoho, takže máme o zábavu postaráno...

medvědí krize

18. listopadu 2008 v 10:21
Medvěd je v krizi, ze které se přes noc nevyspal, takže se jedná o krizi velikou. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to mrzí- za prvé je ve svém žalu mnohem milejší a přítulnější a za druhé se jedná o krizi odůvodněnou. Já si příčiny této krize uvědomuji už delší dobu- Medvěd nemá čas cvičit, nemá čas se učit, nemá čas být se mnou a s Mojtou a nemá čas se věnovat práci, která přináší peníze, protože se plně věnuje práci na "rodinném majetku."
Samozřejmě, že člověk by měl své rodině pomáhat jak jen to jde, ale všechno má své meze. Pod pojmem ´pomoc rodičům´si představím třeba to, že mamku odvezu autem na nádraží, ne to, že budu pro svého rodiče dlouhodobě zadarmo vykonávat práci, která se rozsahem blíží pracovnímu úvazku.
Kdybychom za každý slib, co všechno z toho, co Medvěd pomáhá vytvářet, bude naše, dostali korunu, byli bychom dnes výrazně bohatší. Jak se říká- slibem nezarmoutíš- jenže slibů se člověk nenají.
A tak doufám, že krize bude impulzem k nějaké změně... k lepšímu.

Jak jsme tak rozebírali celou situaci ze všech stran a úhlů, nadhodil Medvěd zajímavou myšlenku, že mu přijde divné, že oblíbenější bývají u rodičů mladší sourozenci (klasický rozhovor dvou starších sourozenců:-)...jenže v některých případech se jedná pouze o dojem a v jiných případech by to nepřehlédl ani slepec) a že on- Medvěd- má naopak strach, že to naše druhé dítě nebude mít rád tolik jako Mojtu.
Tak jsem na to schválně zvědavá, jak to dopadne, ale tipovala bych, že- zvlášť pokud to bude holka- z ní bude úplně na větvi.

jazykové pokroky

17. listopadu 2008 v 15:08
Je neuvěřitelné pozorovat jak už ta naše malá hlava má ve všem jasno, například včera si vyprosil jablko, čtyřikrát do něj hlodnul a pak mi ho přinesl vrátit:
"Vojtíšku, copak jsi s tím jablíčkem udělal? Copak jsi zajíc, abys to takhle ohlodal?"
a Vojta se na mne nejdřív pátravě podíval, pak na jablko a pak prohlásil:
"To není mrkev (m´ché)"
prostě jasný, zajíc jí mrkev, tak proč by měl hlodat do jablka, že jo...

také krásně gramaticky tvoří zápor-
prší (pichí)- tam není pichí
Vojta hají- Mojta (nebo Bojta) ají ne

...o tom jak jsme se během posledních tří dnů v duchu postupně stěhovali na tři různá místa už snad ani nemá cenu psát...

škodná

16. listopadu 2008 v 11:18
Máme v bytě škodnou. Je malá, ale hrozně výkonná. Do ne zrovna levných reprobeden, které mi daroval Medvěd loni k vánocům, nacpala několik tužek a ještě několik dalších, těžko identifikovatelných předmětů. Následkem toho bedýnky vypověděly službu. Jsou sice v záruce, ale obávám se, že na poškození způsobeným průnikem cizích těles dovnitř mechaniky se záruka nevztahuje. A tak jsme bez muziky.
Minulý týden přestala z ničeho nic tisknout Medvědova zbrusu nová (rovněž ukrutně drahá) a do té doby spolehlivá tiskárna. Bylo to trochu zvláštní, ale poté, co ji Medvěd důkladně rozebral, objevil v jejích útrobách pečlivě uskladněné CDčko- neboli kolo (touo) jak říká náš malý ničitel. Tak se kolo vyndalo a tiskneme dál...
... ale zase jinak by náš život byl naprosto nezáživný, bez kapky toho adrenalinu:-)

záchodová drezura

13. listopadu 2008 v 20:39
Vojtovi bude brzy 22 měsíců a tak jsem naznala, že by bylo pomalu načase ho odplínovat. Potíž je v tom, že nočník je pro něj cosi jako autíčko bez koleček, taková blbá hračka, na které se sedí a jinak nuda. Nic do něj rozhodně vytvářet nehodlá. Navíc mám bohužel pocit, že mu nevadí, když je počůranej, či pokaděnej- dokonce mi kolikrát lže, říkám- "Vojto, pojď, přebalíme, máš tam bobek"- a Vojta si ukazuje na plínu a říká- "tam není bobo." Smrad se přitom line po celým bytě...
takže že by hodlal hlásit, kdy se mu chce na záchod moc nehrozí.
A tak jsme nočník vynechali a přešli rovnou na záchod, koupili jsme zmenšovací prkénko...jenže se ukázalo, že Vojtu sedět na záchodě hrozně baví. Kdyby to bylo na něm, proseděl by tam dny a noci. Takže máme obrácenej problém- "Vojto, chceš čůrat?"- "Jo!" a už se nadšeně žene směrem na záchod. Tam pak samozřejmě nevyrobí nic, ale děsně si to užívá. Poručí si kus toaleťáku, utře si pindíka (to nevím kde viděl:-) hodí papír do záchodu, pak chce slézt, podívá se do mísy za papírem a proceduru opakujeme. Také už měl chutě ten toaleťák z mísy tahat...
Jsem úplně grogy. Není úplně lehký( 13,5kg), aby se na tu mísu vysazoval a sundaval z ní snadno- když jsem navíc potřebovala na záchod já, tak mě tam nechtěl pustit a úplně se hystericky svíjel- "máma ne, máma, ne, Vojta..." Navíc se ani jednou do záchodu nevyčůral, oproti tomu se mi několikrát vyčůral na koberec... a na závěr si otevřel dveře od záchodu, zatímco jsem myla nádobí, odmotal všechen toaleťák, vyhodil ho do mísy, ruličku vzal, donesl mi ji do kuchyně, přiložil ji k ústům, udělal do ní táhlé hůůů a vyhodil ji vítězoslavně do koše.
To bude ještě boj.

JInak jsem dnes viděla na netu náhodou jeden z těch Renčových klipů, jmenuje se Blázinec a docela solidně jsem ho obrečela. (V televizi ho nedávají celý.) Tak nevím jestli je to tím, že jsem teď celá hormonůplná, nebo jestli to takhle působí na každého...každopádně je fajn, že to natočili, protože už nikdy nepovezu dítě bez sedačky. (Jeli jsme za ty dva roky asi třikrát, vždycky tak na vzdálenost max 10 minut a vezl nás někdo, kdo sedačku neměl...ale teď už si to raději vždycky dojdu pěšky.)

Fotky z promoce

13. listopadu 2008 v 12:48
Tak mi právě přišly fotky z promoce, dobírkou na 500 korun českých. Je jich tam přesně 12 kusů, slovy: dvanáct (šest záběrů po 1-3 kusech)
To si snad ze mně dělají p*del, to si jako jednoho cvaknutí cení na 80 Kč?
(To že na všech těch fotkách vypadám jako promující hroch, za to ta fotografka nemůže, to jí nevyčítám) Ale jinak je to zlodějina...

na okraj

12. listopadu 2008 v 9:45
Nejlepší český výtvarník je Slovák, psali včera v Respektu. Tak tedy nevím, co to spolu v faktem, že nejznámější český spisovatel je Němec a největším Čechem je Jára Cimrman, o té naší zemičce vypovídá...no, to jen tak na okraj.

Také by mne zajímalo jestli by Medvěd stál o to se mnou vstoupit do svazku manželského "na doživotí" jak navrhuje náš pan ministr kultůry...

A v neposlední řadě stojím před zcela zásadní otázkou- péct, či nepéct na vánoce?

A poslední poznámka- zjistila jsem, že už vůbec neumím česky. Že už nejenom nejsem schopná napsat správně čárky v dlouhých souvětích, ale dělají mi i problémy s a z, je a ě, velká a malá písmena- např. v tom prvním odstavci si vůbec nejsem jistá. Jen vyjmenovaná slova si ještě pamatuji, tak přeci jen mi ta mnoholetá školní docházka byla co k čemu:-)

blbej den

11. listopadu 2008 v 14:34
Vojta vstává v pět hodin ráno a my se s Medvědem střídáme v tom, kdo k němu vstane, uvaří mu kašičku a pustí mu nějakou pohádku v televizi. Dnes připadla řada na mně, ale když k nám Vojta ráno přišel do ložnice, tak řekl- "pojď, táto, pojď!" "Maminka půjde, Vojto, ano?" odpověděl mu Medvěd. "Ne, máma ne, máma eťě hají, táto pojď!" odvětil synátor...a toto drobné gentlemanství v praxi bylo to nejhezčí, co mne dnes potkalo. Jinak to stojí za prd- Vojta je nemocnej, mně není dobře, s Medvědem se hádáme- on si myslí, že jsem hrozná já a já si myslím, že je hrozný on a letmý pohled na můj účet mě uvrhl do deprese- takhle na mizině jsem nebyla snad ani v tom šerém dávnověku, kdy jsem dostávala kapesné 20Kč týdně...

kočárek

7. listopadu 2008 v 10:52

Tak jsem si včera udělala radost a koupila jsem nový kočárek. A to sice tento:
akorát budu muset začít posilovat, protože to bude- 20kg kočárek, 13 kg Vojta, 4 kg mimino + nákup...časem to bude 20kg kočárek, 17 kg Vojta, 10 kg mimino + nákup.
Jak jsem včera procházela tu prodejnu s věcmi na miminko, viděla jsem spoustu hezkých věcí na holčičku... ale nakonec jsem se uhlídala a nic nekoupila. Ještě musím počkat, nic není zatím jisté a aby pak chudák chlapeček nemusel jezdit po okolí celý v růžovém (tak jako můj švagr, blahé paměti, když byla tchýně přesvědčená o tom, že její druhé dítě bude určitě holka a náležitě si ji dopředu vybavila)

pohádka na pokračování

5. listopadu 2008 v 12:14
Byl jednou jeden bohatý statkář a ten měl dva syny- starší byl schopný, pracovitý a uměl se o sebe postarat, mladší byl od malička zbožňovaný a roztomilý. Když oba dorostli mužného věku, byl už statkář starý a nemocný. Zatímco starší syn namísto otce převzal starost o celé rozsáhlé hospodářství, pracoval do úmoru a otcův majetek mu vzkvétal pod rukama, mladší syn se veselil s dámou svého srdce a navštěvoval cizí kraje. K otci si přišel vždy akorát pro peníze. I přesto starý statkář svého mladšího syna nekriticky zbožňoval.
Jednoho dne se statkáři přitížilo a tak začal pomýšlet na to, jak svůj majetek rozdělí. Zjistil, že v úvahu přichází dvě možnosti- buďto dá každému synovi půlku, nebo vezme v úvahu, že starší syn se přičinil o zhodnocení majetku a navíc je jediný, kdo se o hospodářství dokáže postarat a dá mu víc. Starý hospodář si nevěděl rady, rozum mu velel odkázat větší část staršímu synovi, ale srdce mu krvácelo při pomyšlení, že by mladší syn měl dostat méně (a nedej bůh se na něj nahněvat.)
Tady naše pohádka prozatím končí, na pokračování jsem sama zvědavá....

Ještě jsem v této souvislosti chtěla psát o podobenství O marnotratném synu. Jistě znáte, pokud ne, předkládám:

Lk 15,11-24
Ježíš řekl: "Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: 'Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.' On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: 'Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.' I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.' Ale otec rozkázal svým služebníkům: 'Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.' A začali se veselit.

Toto podobenství mi vždycky vadilo- otec rozdělil svoje jmění na dvě poloviny, jeden bratr svoji polovinu prošustroval, zatímco druhý pracoval a staral se o otce. Když se pak bratr- ulejvák vrátil domů s prosíkem, protože nebyl schopen se uživit vlastní prací, tak ho otec slavnostně uvítal, vše mu rázem odpustil a jal se ho hostit z BRATROVA majetku, ubytoval ho pod BRATROVOU střechou,... já být tím druhým bratrem, tak bych byla tedy štěstím bez sebe z takového přístupu...

o bydlení a folkových festivalech

4. listopadu 2008 v 10:00
Včera jsem byla na koncertě Žalmana a spol.
Nejdřív jsem měla jít sama, pak říkal Medvěd, že půjde se mnou, pak se to ještě čtyřikrát změnilo a nakonec mě tam jen odvezl a než jsem si doposlechla konzert, pracoval v kanclu přes ulici.
Sice jsem si nejdřív říkala, že to je pakárna, chodit na kulturní akce sama...ale pak se mi to rozleželo a už mi to zase nepřišlo tak hrozný- vlastně, vzhledem k tomu, že jsem to měla i s odvozem to bylo skoro lepší, než kdyby vedle mě seděl Medvěd, který bude celý konzert nervózně poposedávat na židli a přemýšlet nad tím, co všechno mohl stihnout za tu dobu, co se tam "fláká" a o přestávkách bude zuřivě telefonovat, aby měl neustále o všem přehled.
Konzert byl pěkný, už jsem dlouho nikde nebyla, tak jsem si to užila. Jak tak hráli, tak jsem si představila, že za pár let budou se mnou jezdit na folkové festivaly moje děti. A že to bude hrozně romantické, jak budeme spolu nocovat pod širákem, poslouchat jak hrají...a pak jsem v té představě uviděla Medvěda- my seděli na zemi na karimatce, všichni v jednom chumlu, poslouchali jak hrají, cpali se děsně nezdravým občerstvením z místního stánku a koukali na hvězdičky...a Medvěd stál opodál, neustále telefonoval a rozčiloval se, že nemá signál. Tak jsem mu říkala- Medvěde, odejdi z mé představy- zapuzuju tě, zapuzuju tě, zapuzuju tě...
Poslední dobou je to s ním fakt hrozné, protože pracuje, pracuje, jí v poklusu, spí v poklusu, souloží... no, nechme toho. Ale ještě tři týdny to musím vydržet- pak se dodělá ten PROJEKT ČASOŽROUT a mohlo by to být nějakou dobu lepší....než si zase vymyslí něco jiného.

No, jinak se to opět a pro změnu začíná komplikovat s naším bydlením- spousta lidí, co dělají do realit nám říká, že za tu cenu, kterou požadujeme, nemáme šanci tento barák prodat. A švagr nechce ani slyšet, že bychom měli jít někdy v budoucnu s cenou dolů- že to pak prý nemá smysl prodávat. Tak to jsem zvědavá jak to tedy budeme řešit....
Každopádně, kdybychom tenhle barák prodali za mnohem méně, tak už nám zase nezbyde dost peněz na stavbu nového baráku. A tak jsme se opět v myšlenkách vrátili o pár měsíců zpátky a začli uvažovat, jestli by přeci jen nebylo lepší si za minimální náklady zrekonstruovat byt v centru v jednom baráku, co patří starému Medvědovi. Výhoda by byla, že takto bychom mohli skutečně za rok bydlet a nemuseli bychom tu bydlet dalších 3, 4, 5 let v nepůl zařízeném bytě- provizoriu a myslet si, že bydlíme na chatě, jak mi radila moje tchýně. Další výhoda by byla, že Medvěd by měl kancelář o patro níž a poslední výhoda by byla, že v centru je všechno po ruce- školka u domu, divadlo u domu, obchod u domu,...
Jenže také vede pod barákem rušná silnice, není kde venčit ani děti, ani psy, neměli bychom ani balkon...
tak zase nevím, a už mě to začíná trochu drásat. Co měsíc, to jiný plán- moji rodiče už jsou z nás na budku, tchýně s tchánem má za to, že bychom měli zůstat tam, kde jsme (což je založeno na předpokladu, že bychom tu do budoucna bydleli i se švagrem a jeho rodinou, protože se navzájem nevyplatíme- což je možná hezká představa pro rodiče, ale jinak je to pohádka O nerozlučných sourozencích, kteří k sobě mají blízko... a já zase raději tu O perníkové chaloupce)
Hlavně abychom se nakonec nerozhodli blbě...

červ

3. listopadu 2008 v 9:24
Dnes ráno jsem rozkrojila grep a vypadl na mne největší červ, kterého jsem kdy v životě viděla. Zřejmě to byl nějaký exotický příbuzný našich červů, protože rozměrem se blížil spíše žížale. Vojtu červ zaujal mnohem více, než grep, ale naštěstí ho nakonec ani neochutnal (to já ten grep také ne.)
Ostatně oni červi a červíčkové se často objevují v nečekaných chvílích na nečekaných místech. Třeba takový červíček pochybností...
"Co tvoje ségra R., není už náhodou v tom?" ptala jsem se kámošky na naši společnou známou, které táhne na třicet. "Ani ne, víš, pořád to odkládají- nejdřív čekali až dostaví barák, dostavěli, pak chtěli jet na cestu kolem světa, jeli...no a teď říkají, že za rok. Ale mám pocit, že vlastně ani jeden z nich to dítě nechce. Mají teď všechno, co kdy chtěli, zajímavou práci, dost peněz, cestují, bydlí v těch nejluxusnějších hotelech, jedí v těch nejvybranějších restauracích, pak třeba J. koupí pro R. nádherné šaty a jdou do opery...nebo pro ni pořádá výlety s překvapením, neřekne jí kam jedou, jenom jí řekne aby si s sebou vzala tu novou lišku... takže jim to dítě nějak nechybí."
Ty jo, říkala jsem si závistivě, to by se mi taky líbilo, takhle si užívat. Jestli já jsem se v nějakou chvíli náhodou nerozhodla blbě. Je mi 25 a místo toho, abych lítala po exotických destinacích, sedim doma s jedním prďolou a s panděrem, přes které si pomalu ani nezavážu boty.
Na druhou stranu- skutečně může být nějaká ženská celý život šťastná bez dítěte, aniž by někdy litovala? Jasně, dítě je omezení- dokud je vevnitř, huntuje tělo fyzicky a když vyleze, tak se snaží - zejména někteří nadaní jedinci - rodiče knockoutovat nejen fyzicky, ale i psychicky. Člověk se nevyspí, restaurace vybírá podle dětských koutků, do divadla se dostane dvakrát do roka a s některými typy dovolených se může na pár let rozloučit (s některými navždy, pokud nechce být obstarožním zarostlým hippiekem, který s báglem cestuje po Evropě a snaží se tvářit, že jeho mládí se zaseklo někde mezi patnácti a třiceti lety). Na druhou stranu, nepřesytí se náhodou člověk luxusních hotelů a vybraných restaurací? Nebo když pak už nemá jednu jedinou kamarádku bez dítěte, nepřijde to líto? No, někomu možná ne, ale já jsem vždycky chtěla velkou rodinu, takže těžko s tím začínat v pětatřiceti. Takže vlastně asi nelituju, ačkoliv ten červíček...
"Co blbneš, říkal mi Medvěd, my budeme mít děti za pár let odrostlé a zatímco naši kámoši budou řešit plínky a kašičky, budeme si pro změnu užívat my."
A tak to je. Howgh.
(Akorát budu muset Medvědovi vysvětlit, že v tom případě musíme mít všechny ty zbylé děti hned po sobě, abych měla do třiceti padla, protože jestli to budeme provozovat tak, jak si představuje on- dvě teď, dvě za deset let a posledního benjamínka za dalších deset let na stáří, začneme si užívat někdy okolo sedmdesátky. A to já už v té době budu pravděpodobně mávat paní s kosou, tak abych se toho vůbec dožila.)