návštěva, atd.

17. srpna 2009 v 13:25
Přijela mne navštívit kamarádka Zuzka se psem, kterému Vojta říká Mámy. Mámy je roční borderčí kluk, nadějný budoucí šampión agility. O borderkách se traduje, že to jsou nezničitelní psi, ale naše situace je taková, že když se Vojta honí s pejskem Mámym po zahradě, tak první se přišourá domů pes a kouká, kam by se složil, zatímco Vojtěch stále ještě juchá na zahradě a vykřikuje: "onem, Mámy, utítej…a opá baló."
Takže z toho vyvozuji, že máme nezničitelné dítě, když dokáže zničit nezničitelného psa. (Spatřuji ovšem velikou výhodu v tom, když Vojta odrovnává pejska Mámyho, protože když tu pejsek Mámy není, tak odrovnává mně- a já jsem groggy výrazně dříve, než ten pes.)
Tím, že se Vojta i pes unaví, nám dospělým vždycky večer vznikne okénko, kdy si můžeme v klidu posedět a popovídat. Tentokrát došlo na téma, které je pro Zuzku aktuální, a to sice vychovávání dětí ve víře. Jak řešit situaci, kdy jeden z partnerů pochází ze silně věřící rodiny a druhý je přesvědčený ateista s rodiiči, kteří na věřící lidi pohlíží jako na mimozemšťany?
Rozebrali jsme to ze všech stran a můj závěr byl takový, že být já tím nevěřícím partnerem, asi bych svůj názor upozadila a své děti ve víře vychovala. Myslím, že víra je dar, nedá se k ní dospět racionálně. Lze k ní dospět buď skrze nějaký hluboký niterný zážitek, nebo snáze -přijmout ji jako nezpochybnitelnou věc v ranném věku (jedna plus jedna jsou dvě, slunce večer zapadá a ráno zase vychází, Bůh existuje.) A v životě nastane spousta situací, ve kterých je právě víra tou berličkou, o kterou se člověk může opřít, když mu docházejí síly. Přála bych svým dětem ten dar… ale bohužel jsem přesvědčená o tom, že k vychovávání dětí ve víře je potřeba, aby alespoň jeden z rodičů byl ve své vlastní víře pevně ukotven, což není zrovna náš případ.
Navíc ve věřících rodinách, které jsem poznala, bylo všude ve vzduchu cítit něco, co si myslím, že nám chybí a co bych potřebovala ke štěstí. To něco, co je cítit např. z každého článku Macešky, nebo z její knížky. Taková nějaká atmosféra vzájemné sounáležitosti a hutné lásky, která se stává skoro hmatatelnou. Nevím, jestli to souvisí s vírou, ale nutně bych potřebovala vědět, jak se to vytváří.
Tuhle jsem navrhovala Medvědovi, že bychom mohli navštívit manželskou poradnu,ve které by nám třeba něco poradili. (Ačkoliv, už vidím, jak nám nějaký odborník na slovo vzatý radí, jak si doma vytvořit atmosféru rodinného štěstí.) Medvěda ta představa tak vyděsila, že je od té doby úplně miliónový…a tak nám paradoxně ta manželská poradna prospěla, a to jsme tam ani nemuseli chodit:-)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 nominek nominek | Web | 17. srpna 2009 v 22:47 | Reagovat

Ahoj Sandro,
před chvilkou jsem u Tebe narazila v komentu u manželky a líbilo se mi, co jsi tam napsala.

Tady se mi čte taky prima. Já mám neutahatelného Toma, takže chápu :-)

A víra - to je těžko. I věřící lidé můžou být pěkní prevíti... To NĚCO by mělo být v lidech samotných, i když možná určitá pokora se vírou získává...

2 Quanti Quanti | 18. srpna 2009 v 11:43 | Reagovat

já nevím, já si v téhle atmosféře všeobjímající lásky vždycky připadala strašně divně :) ale jak bych to řešila, nevím - už z principu bych si věřícího muže nevybrala, pro mě to bylo kritérium ještě mnohem přednější než aby nebyl kuřák, notorik nebo násilník, protože jsem věděla, že to by prostě nešlo...

3 Sandra Sandra | Web | 18. srpna 2009 v 13:42 | Reagovat

Hm, tak to já bych nemohla žít s člověkem, který by pojal jako svůj životní úkol mne obrátit na tu jedinou pravou víru, nebo s člověkem, který si myslí, že co je v Bibli je do písmene pravda (argument- je to tak, protože je tak psáno a basta) např. si myslí, že se lidé nevyvinuli z opic, nýbrž je stvořil Bůh za šest dní a nemá smysl ho tlouci argumenty, protože si ani nepřipouští, že by to mohlo být i jinak. (Třeba jedna slečna v Anglii, jejíž závěr z diskuze o evoluční teorii byl- no tak ty jsi možná z opice, ale mne stvořil Bůh.)
Ale jinak hluboce niterně věřícího člověka bych při výběru partnera rozhodně upřednostnila před notorikem, narkomanem, násilníkem a psychopatem:-)

4 spoon spoon | Web | 18. srpna 2009 v 20:59 | Reagovat

Uz vidim jak vchazi (napohled pomerne vyrovnany) par dospelych lidi do manzelske poradny a pta se na recept vyroby "atmosféry vzájemné sounáležitosti a hutné (temer hmatatelne) lásky ;) Clovece myslim ze by to nemuseli vydejchat.
Vira podle me pomuze jen v cloveku urovnat to existujici a potvrdit moralni hodnoty a zebricky. Existuji krasni lide a krasni lide kteri veri. Rozhodne vsak mezi tim neni automaticke rovnitko.

5 jana jana | 19. srpna 2009 v 0:03 | Reagovat

Sounáležitost a hutná láska??? :-) To jsou teda ambice... já budu šťastná, když se k sobě budeme doma chovat slušně, nenadávat, nehádat se atd....(i když člověk asi občas musí upustit páru...) Vím, co myslíš, ale to je podle mě taky dar... Nejde se to naučit, okoukat.
Proč chcete jít do poradny? My v něčem podobném byli... princip byl zhruba ten, že pojmenuješ problém a pak hledáš cesty, jak ho řešit... těžko ti budou abstraktně radit, jak být víc šťastný a jak vytvořit pohodu... :)

6 mura mura | 19. srpna 2009 v 14:26 | Reagovat

kdyz to v tobe neni, tak to nevydolujes ani v manzelsky poradne :-)

75% mych deti navstevovalo nebo navstevuje cirkevni gymnazium. vybrala jsem jim tu skolu proto, ze nemusi cestou prestupovat (dost to setri cas :-)), ale hlavne proto, ze tam najdou i jine hodnoty a vztahy mezi detmi budou trosku jine nez ve standardni skole. coz tak skutecne bylo (mam srovnani se zbylymi 25%, ktere navstevuji gymnazium statni). na tridnich schuzkach jsem si vsimla jedne zvlastnosti - rikam ji soukrome "krestanska matka" - maminky (nekdy i tatinkove, ale ty maminky jsou mnohem napadnejsi) "country" vizaze s tak laskavym pohledem v oku, ze mam chut zacit mluvit sproste.

ja holt takova nejsem, ja jsem osoba akcni, netrpeliva a vyzadujici mit svuj soukromy cas, ale nekdy bych takova chtela bejt - hodna chapajici maminka, ktera ma pro deti vzdy cas a pochopeni. ale naucit se to, myslim neda.

7 Dia Dia | 19. srpna 2009 v 15:47 | Reagovat

Me prijde, ze i z tvych clanku dycha laskyplna domaci pohodicka a sounalezitost, proto je vsichni tak radi cteme..A z toho plyne bud, ze zadnou poradnu nepotrebujete, a nebo ze z clanku clovek nepozna (tj. idylka tech ostatnich treba taky neni tak idylicka). On nekdy vypada ten sousedovic travnicek zelenejsi, ale vsude jsou obcas krtci a pampelisky, tim teda nechci shazovat obdivuhodnou Macesku. A co se tyce te viry, podle me lidem se stejne neda naimplementovat v detstvi, aby z nich byli nadostmrti neohrozeni laskavi verici. Jednou prijde krize pochybnosti ("noc viry", jak rika Halik) a je na nich, co si z ni odnesou, dost casto na to 1+1 proste zapomenou. A naopak muzou zacit verit i sami od sebe, i bez nejakeho hranicniho zazitku, i kdyz je to trochu min primocare, ja takove znam. Takze neboj, ony se deticky k tomu casem postavi podle sveho :-) a dobry lidi z nich vyrostou tak jako tak, budou prece po vas!

8 jana jana | 19. srpna 2009 v 17:07 | Reagovat

Jo, a ještě jsem chtěla, že fakt víra z nikoho automaticky nedělá lepšího člověka... teda ze mě asi moc ne :).

9 Sandra Sandra | Web | 19. srpna 2009 v 17:42 | Reagovat

Jano, jasně, že ne, ale to, že vyrůstáš mezi věřícími lidmi tě hodně formuje, takže ve finále máš třeba priority poskládané trochu jinak, apod.

10 jana jana | 19. srpna 2009 v 23:24 | Reagovat

Nevyrůstala jsem... ani Petr :). Priority jsem skládala trochu později :). Uvidíme, co děti, jak s námi dopadnou a co jim dokážeme předat... Ale je to těžký, hraje v tom roli určitá "samozřejmost", zvyk... už jenom to, že u nás prostě nejde nejít v neděli do kostela... musíš a basta. Nedivila bych se, kdyby to děti jednou krklo a úplně se odrodily :).

11 Quanti Quanti | 20. srpna 2009 v 11:02 | Reagovat

Sandro: při partnerském soužití je to velmi pravděpodobně mnohem lepší volba, ale já měla spíš na mysli to úplně prvotní síto - jako třeba když moje nastávající tchyně řešila s kamarádkami "holky, on se jmenuje Xxx, mám s ním vůbec chodit?" :DDD jak častá je konzumace alkoholu nebo jestli je tohle žárlení zdravé či patologické, to chce nějakou dobu zkoumat, neb to na sebe nikdo nepráskne; ale kdyby mi kluk prásknul na prvním rande, že je věřící, radši to utnu - takhle jsem to myslela.

PS: psala mi spolužačka z vejšky (Kristýna), že jste kamarádky, svět je malej ;)

mura: s tím laskavým výrazem v oku naprosto chápu! :DD

12 Sandra Sandra | Web | 20. srpna 2009 v 14:19 | Reagovat

To máš Quanti dobrou tchýni, já myslela, že takhle uvažují dívky v raně postpubertálním věku, ne úctyhodné matky dospělých dětí.... ale zase je vidět, že má paní tchýně jistě řadu kvalit, když si i v takto pokročilém věku může vybírat z tolika mužů, že i jméno je kritériem:-)
Tak Kristýna, jo? No jo, svět je malej...:-)

13 Quanti Quanti | 26. srpna 2009 v 15:55 | Reagovat

no počkej, ona to řešila v těch jánevím osmnácti devatenácti, když začínala chodit s tchánem! :DDD já myslela, že je jasné, že mluvím o tomtéž příjmení, které teď vyvdám já ;)

14 Sandra Sandra | Web | 26. srpna 2009 v 16:13 | Reagovat

tak to v tom případě blahopřeji, to musí být půvabné jméno:-)

15 Quanti Quanti | 26. srpna 2009 v 17:18 | Reagovat

ale jo, je roztomilé ;)

16 zuzka zuzka | 6. září 2009 v 12:58 | Reagovat

[7]: a to je pravě ono, pokud jim tu možnost dám, jednou to bude na nich!
Taky znám pár lidí, co si na víru přišli sami, ale... ti bývají protivně fanatičtí.. nevím proč, ale je to skoro pravidlo.
Jinak já jsem ta atejistka tělem-duší, co po dvou měsících vztahu s hrůzou(z prvu jistě) zjistila, že si "nabrnkla" silně věřícího, dík za vaše názory :)

17 zuzka zuzka | 6. září 2009 v 13:08 | Reagovat

ovšem, ne že bych se tedy vdávala..  ale když se to vezme jako téma.... Moje máma, a to je to jinak poměrně rozumná ženská, prý pámbíčkářský děti nehlídá!

18 Sandra Sandra | 6. září 2009 v 14:40 | Reagovat

Hm, tak to na tom s tím hlídáním budeš podobně jako já:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama