příběhy

18. října 2009 v 22:53
Zjistila jsem, že mám hrozně krátkou paměť.

Sice vím, že mi mamka i babičky kolikrát vyprávěly příhody z mého i ze svého dětství, ale kdybych měla něco z nich převyprávět, nedám to dohromady. Mrzí mě to, chtěla bych jednou svým dětem umět povyprávět o tom, jak jejich prapradědeček s praprababičkou ukryli na konci války ze strachu před rabujícími vojáky všechen svůj majetek do kufrů, které schovali ve sklepě. Jenže Rusové když přišli, tak prolezli barák od sklepa po půdu a ty kufry našli...tak je jen čapli a odnesli, děda s babičkou jim de facto zabalili. Nezbylo jim nic, po válce byli chudí jak kostelní myši.
Nebo o tom, jak v den, kdy přijely ruské tanky běžela jejich prababička do obchodu kupovat zásoby mýdla, protože se bála, že bude válka a z dětství si pamatovala, že mýdla byl za války nedostatek. (To si zrovna pamatuji, protože jsme se o tom s našima teď o víkendu bavili.)

Před měsíce jsem po dlouhé době viděla svou babičku a došlo mi, že ta už mi žádné své příběhy vyprávět nebude a že spolu s ní odejde i mnoho příběhů, které nám nikdy nepovyprávěla, nebo které jsme zapomněli. Škoda přeškoda.

Data narození a jména předků, to se všechno dá dohledat v papírech, ale jejich příběhy, to jak žili, jak prožívali různé dějinné události, ale i třeba jaký byl jejich běžný život, co je těšilo, co je štvalo, to se nikde v papírech nedohledá... pokud si tedy nepsali deníček.

Nu, co s tím...snad jen se zasnažit, abychom alespoň dětství svých dětí měli patřičně zdokumentováno a zapsáno, aby se jim nepoztrácely vzpomínky- a to je také důvod, proč se snažím tady.

Už delší dobu mi ale leží na srdci, že bych chtěla blognout i svůj rok v Sydney, než to zapomenu. Žili jsme i jinde, v Německu, v Itálii, ale z toho už si nepamatuji skoro nic- tu Austrálii mám ještě pořád v hlavě (a ano, tou dobou už jsem také aktivně používala e-mail a digitální foťák, což je při sepisování memoárů výborná berlička:)

Jedinou povinností vypravěče je vyprávět příběh, říká se v Panu Polštářovi (což je mimochodem geniální divadelní hra, která spolu s Osiřelým západem patří k tomu nejlepšímu, co Činoherní klub momentálně nabízí) a tak jsem se rozhodla vyprávět jinde svůj příběh z doby, kdy jsem ještě nebyla členem medvědí tlupy.
Adresu sem dávat nebudu, nicméně pokud máte někdo zájem, dejte mi vědět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jana jana | 19. října 2009 v 0:19 | Reagovat

Já mám velkej zájem!

2 Dia Dia | 19. října 2009 v 12:35 | Reagovat

Ja mam taky zajem!!! :-)

3 mura mura | 19. října 2009 v 14:09 | Reagovat

jo, tyhle pribehy me taky zacaly brat, az kdyz uz jsem byla hodne velka holka. babicku jeste porad mam a jeste obcas povypravi, prababicka umrela driv, nez stihla povypravet. ono jsou to kolikrat smutne veci, ktere preboli, az kdyz je clovek starej. a nektery zaslechne jen tak mezi reci nebo za dverma :-)

normalne jsi me roznostalgizovala (to je slovo, co? :-) ) asi budu muset vyzkouset mamu, kde jsou ty stary filmy z jejiho detstvi natocene na kameru osmicku a nechat je nekde prevest na soucasnejsi medium. treba jak bruslili na vltave

nekdy si s detma rozlozime stary fotky a vypravime si nad nima. kolikrat me prekvapej, co vsechno si pamatujou.

4 jana jana | 19. října 2009 v 17:30 | Reagovat

Dík :)

5 Ivuska M. Ivuska M. | 20. října 2009 v 18:38 | Reagovat

Mne taky jeden odkazicek prosim!!! :))

6 Japhy Japhy | 26. října 2009 v 15:16 | Reagovat

[3]: Převést staré 8mm filmy vřele doporučuji. Dal jsem si s tím před třemi lety práci a není potřeba nic víc než digitální kamera, plátno nebo bílá A3 na zdi a funkční promítačka. V počítači s tím potom jdou divy. A tip - bez nahraného hluku promítačky to snad ani na DVD nedávejte, bez něj to není ono.
Nákupní taška plná cívek po dědovi skrývala opravdu podklady.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama